Za co stojí život českého vojáka?

Za co stojí život českého vojáka?

český voják v akci při cvičení

Příslušníci armády a ozbrojených složek dostanou letos už podruhé přidáno. Tentokrát od listopadu nominálně o 10%. Je to dost, nebo málo? Ceníme si dost vysoko životů českých vojáků, které jsou připraveni v případě obrany položit za svojí zemi, než lékařů, učitelů a dalších státních zaměstnanců?

Považuji celkem za ostudné, když se téma přidávání ve státním sektoru pravidelně odehrává především v předvolebním období. A nejhorší je, že se ze všeho díky plošnému pohledu vytrácí základní lidská podstata. Nemám absolutně nic proti tomu, aby byli naši doktoři, zdravotní sestry, hasiči či učitelé bohatí díky tomu, jak každý z nich zodpovědně vykonává svou profesi, nikoli k jakému stavu plošně patří. U vojáků z povolání však jde ještě o další aspekty.

Kdopak se jich naposledy ptal, jak se připravují na boj, do kterého je na domácí půdě doufám nikdy nebudeme muset poslat? Mají co na sebe a konkurenceschopné zbraně? Občas zatleskáme pár jedincům poslaných politiky na zahraniční misi v rámci NATO. Organizace, které mimochodem platíme na provoz jen o málo víc než polovinu peněz, ke kterým jsme se smluvně zavázali.

Jinak o Armádě ČR je slyšet pouze v souvislostech uplacených tendrů, za které vojáci nemohou, nebo její příslušníky vidíme jednou za rok při přísaze nováčků v televizi. Proč by mladí lidé měli vlastně mít chuť sloužit své vlasti, když od ní nemohou čekat ani to hřejivé uznání o tom, že tady pro ni jsou. Těžko se pak divit, že daleko větší ohlas mají nejrůznější osůbky budujících jakousi domobranu. Pozor – neplést si s právem ochrany života a zdraví každého občana v běžném životě a vlastními silami.

Armáda patří k České historii stejně neodmyslitelně jako její kulturní tradice. Zažila toho v proměnách času mnoho. Troufám si však říci, že nikdy neměla tak malou úctu svých spoluobčanů. Já osobně jsem za její existenci vděčný i v době míru.