Vzít život nepřísluší druhému člověku

Vzít život nepřísluší druhému člověku

šibenice

Debata o přijatelnosti trestu smrti je stará déle než demokracie. Je to téma, na který má názor každý, i když možná na přímý dotaz krčí rameny. Tato dvě slova mají totiž velkou moc asociace. Okamžitě se každému vybaví konkrétní příklady, kdy hrůza spáchaného nezaslouží přece nic jiného. A zároveň v podvědomí hlodá ta prastará otázka vzniknuvší dávno před nyní dostupným takřka nevyvratitelným důkazem stop DNA: co když se přece jen jedná o omyl a jasný pachatel se třeba po vykonání nevratného ukáže nevinným? A na druhou stranu, proč živit zrůdu, když navíc není jistota, že se při praktické absenci doživotních trestů může dostat časem na svobodu?

Nabízím však dva důvody, proč jsem rozhodně přesvědčen, že člověk by si neměl přisvojovat právo takového absolutního soudu. Nyní máme moderní metody, policie shromažďuje neprůstřelné důkazy, k čemuž využívají technické prostředky moderní kriminalistiky. Na konci je však člověk, soudce v taláru. Smrtelník, na jehož bedrech a svědomí leží ta strašná úloha vyřknout verdikt: Vinen a odsuzuje se k trestu smrti. Ruku na srdce, kolik z nás, silných v přitakávajícím společenství jiných, stejně rozhořčených, má tolik kuráže, aby ne hned, ale za několik měsíců od události zcela chladně a s čistou hlavou vyneslo takovouto větu?

Pamatuji na dobu, kdy začala vysílat první komerční televizní stanice. Zprávy byly krvavé s emotivními záběry z válek, přepadení, obrázky plačících dětí umírajících hlady. Tedy vlastně vraždění v přímém přenosu. Snad v každé správné české hospodě tahle kulisa běžela. Velice brzy bez valného zájmu a pozornosti návštěvníků. Ale pak se začaly jako poslední příspěvek objevovat záběry zvířátek. Často týraných psů. V tu ránu vždy celá místnost jakoby zkameněla, snad i slza v nejednom oku se objevila. Takového lumpa bych sám umlátil, zněl obvykle všeobecný verdikt.

A tohle je moment, který podle mě stojí minimálně za zamyšlení. Lidský život v ozbrojených střetech nemá příliš vysokou hodnotu. Zabíjet ve jménu čehosi nám zevšednělo. Lidstvo tomu bylo přivyklé tisíce let. I ten nejbližší válečný konflikt má jakési zvrácené aranžmá „normálnosti“. O následné vině jedince se až na výjimky nediskutuje, k soudu nechodí, maximálně zůstávají sami se svým svědomím. Zkrátka naše emoce jsou otupené a to vede k jakémusi fatálnímu přijímání těchto svědectví zprostředkovaných médii jako faktů patřících do „normální“ civilizace. V podivném a nelogickém kontrastu je pak informace o konkrétním jednom jediném zmařeném životu, když je to kousek za humny. U mnohých to probudí takové emoce, že kdyby v tu chvíli měli podepsat vlastní krví návrh zákona na znovuzavedení trestu smrti, neváhali by ani vteřinu.

Právě proto si rozhodně myslím, že vzít život člověka jiným člověkem je špatné. Pokud tomu můžeme zabránit alespoň legislativně, nechci takové zákony měnit. Doživotní trest je pro zločince mnohdy horší než trest smrti, nesmí však jít o trest s komfortními podmínkami. A možná tady také začíná ten moment, aby se úcta k životu přelila a stala se normou opravdu na celém světě.